METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Loňský návrat amerických FEAR FACTORY se podařil na výbornou. Kapela vydala velice podařené album „Archetype“, které bylo doslova napěchováno hitovými skladbami. Průkopníci cyber metalu se tak ukázali v plné síle a nebylo pochyb o tom, že je potřeba brát je pořád vážně. Kdo sleduje tvorbu této skupiny už od jejích počátků, jistě dobře ví, že prodlevy mezi jednotlivými alby byly většinou dva až tři roky, a tak určitě nejen mě překvapila informace o tom, že FEAR FACTORY chystají na letošní srpen následovníka úspěšné comebackové desky.
Zřejmě snaha co nejvíce vytřískat z nové vlny zájmu o kapelu byla tím nejpádnějším argumentem pro vznik nové kolekce, protože mají-li FEAR FACTORY dostatek soudnosti, o tvůrčím přetlaku nemůžou hovořit ani ve snu. Burton C. Bell v rozhovorech sliboval, že „Transgression“ bude obrovským skokem vpřed a že mnozí příznivci budou z nového alba velmi překvapeni. Ano, překvapeni skutečně jsme, leč určitě ne tak, jak zamýšlel vokalista FEAR FACTORY. Úvod desky („540,000 Degrees Fahrenheit“, „Transgression“, „Spinal Compression“) je hlavně demonstrace osvědčených kompozičních postupů kapely, kde prim hraje úderná rytmika, ostré riffy a Burtonův expresivní vokál střídající vyřvávanou polohu s čistým zpěvem, s další a další skladbou nás však FEAR FACTORY uvádějí do svého nového světa. Světa, kde se do popředí postupně dostává vtíravá melodika a nebývalá posluchačská otevřenost.
Samozřejmě, že proti uvedenému postupu nelze nic namítat, kdyby… Kdyby snaha okořenit metalové postupy byla podpořena i odpovídající skladatelskou invencí. Nová hudební poloha FEAR FACTORY vůbec nesedí a kapela místy působí až neskutečně křečovitě. Skladby postrádají kvalitní nosné motivy, zajímavé melodické nápady, a i když se nějaký tu a tam objeví (např. podařený refrén v „Contagion“ anebo příjemný cajdáček „Echoes Of My Scream“), jsou brzy odplaveny obrovskou vlnou stereotypu a skladatelské beznaděje. Skutečně, většina písní z „Transgression“ postrádá duši, a ačkoliv typický rukopis kapely přeci jen nezapřou, nedosahují ani zdaleka kvalit skladeb z minulých desek. FEAR FACTORY tímto albem vstoupili na velice tenký led a očividně jim pro manévrování na něm chybí lehkost. „Transgression“ po slibném rozjezdu upadá do čím dál větší agónie a zoufalství. Ačkoliv tradičně výborný vokál Burtona C. Bella zachraňuje, co se dá, na utáhnutí celého alba to nemůže stačit. O nedostatku kvalitních nápadů svědčí i přítomnost dvou coververzí a nutno říci, že vskutku nepodařených a přesně zapadajících do šedi druhé poloviny desky. Ať už se jedná o předělávku letitého hitu irských U2 – „I Will Follow“ anebo skladby „Millenium“ od dalších veteránů KILLING JOKE.
FEAR FACTORY mají tedy na svém kontě nejméně výraznou desku své dosavadní prozatím oslnivé diskografie. Tohle album budu brát jako nepodařený pokus o něco, co doufám nebude mít pokračování. Zavírám oči, zacpávám uši a do vzniku jeho následovníka budu dělat, že nic nevím. Jen doufám, že to nebude hned příští rok.
Stalo se přesně to, co se nemělo stát. Po velice podařeném comebacku FEAR FACTORY ihned přispěchali s další nahrávkou. Nahrávkou nudnou, nepovedenou a hlavně naprosto zbytečnou. Dobré jméno kapely tímto utrpělo velice citelnou ránu.
4 / 10
Burton C. Bell
- vokály
Raymond Herrera
- bicí
Christian Olde Wolbers
- kytara
Byron Stroud
- basa
1. 540,000 Degrees Fahrenheit
2. Transgression
3. Spinal Compression
4. Contagion
5. Empty Vision
6. Echo of My Scream
7. Supernova
8. New Promise
9. I Will Follow
10. Millennium
11. Moment of Impact
12. Empire
Genexus (2015)
The Industrialist (2012)
Mechanize (2010)
Transgression (2005)
Archetype (2004)
Hatefiles (2003)
Digital Connectivity (2002)
Concrete (2002)
Digimortal (2001)
Obsolete (1998)
Remanufacture (Cloning Technology) (EP) (1997)
Demanufacture (1995)
Fear Is The Mindkiller (EP) (1993)
Soul Of A New Machine (1992)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Calvin Records
Produkce: Toby Wright
Studio: Track Record
S obrovským smutkem musím s Dalasem souhlasit a nový počin svých oblíbenců FEAR FACTORY šoupnout až kamsi do podprůměru. Jestliže loňská deska „Archetype“ bez větších potíží obstála i při srovnání s výbornými starými alby, ze současného materiálu mám pocit jakoby skupinu zasáhla nějaká černá díra a vysála veškerou invenci a nápady, takže to co zůstalo už je jen prázdnota vskutku vesmírná. Melodika je povětšinou až triviálně nudná a navíc zde překvapivě chybí i u FEAR FACTORY veledůležitý prvek strojově razantního důrazu, který ze skladeb hraných jakoby na půl plynu tentokrát skutečně nevyzařuje.
Některé skladby hodně dobré, ale komplexně jako album to moc pohromadě nedrží a na desce je hodně vyloženě slabých míst.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.